Univerzitní záhady - Díl 9. - Zima přichází

Všichni stáli nad chladnoucím tělem. Nechápali to.

„Jak je to vůbec možné? Vždyť k němu neměl nikdo přístup! Nemůže být mrtvý. A sám se uškrtit nemohl! Nebo ano?“

Sebastián to nebyl sto pochopit.

Začali si prohlížet kamerové záznamy. Najednou William zvednul hlavu. Něco si uvědomil. 

„Když jsem v tom sklepě slyšel Shana mluvit s tím druhým mužem, tak ten druhý říkal, že Mistr se o Shanovo trápení brzy postará…“ řekl znepokojeně.

„Tady! Stop!“ křikla Kate.

„Vrať to kousek.“

Sebastián vrátil kamerový záznam o kousek zpět a pustil ho. Nebylo tam skoro nic vidět. Kate jim to musela objasnit.

„Tady! Vidíte? Jako by s někým zápasil a snažil si uvolnit krk.“

„Opravdu.“ Souhlasil Sebastián.

„Ale podle té nohy to vypadá, jako by ho někdo dokonce držel ve vzduchu!“

„To znamená, že tam musel být ještě někdo,“ konstatoval Will.

„Myslíš jako třeba ten Mistr, o kterém si povídali? Jenže na videu nikoho není vidět a jiná cesta do cely není,“ podotkla Molly.

Sebastián se na ně tázavě podíval.

„Tak dobře…povíte mi, co se to tu sakra děje!? Mám tu snad vraha, který umí procházet zdí a je neviditelný? Proč se všechno motá kolem vás? Dějí se tu čím dál tím podivnější věci od chvíle, co jste přijeli.“

Všichni čtyři se na sebe podívali. Shodli se, že je načase Sebastiána trochu zasvětit. Will se k němu otočil: „Magie. Vím, že to může znít šíleně, ale…“

„No to rozhodně zní šíleně! A víte, jak to bude znít u soudu, že ho zabily čáry a kouzla?“

„Dobře víme, o čem mluvíme.“ Molly vyvedla Sebastiána z kanceláře. 

„Nemusíš v ní věřit. Nemusíš se s ní celý život setkat, ale je tady. Ať chceš nebo ne.“ řekla, dívaje se Sebastiánovi přímo do očí. Ve tváři měla prosbu o důvěru. Chytla jej za ruku, oči se začaly lesknout od slz.

„Prosím… To, co se tu stalo je nad tvé síly a chápání. Nech nás ti pomoct. Nechci vidět, jak tě to pohltí.“

  

Sebastián si povzdechl a posadil se. Vypadal zničeně.

„Opravdu se tu děje něco podivného. Byl bych blázen, kdybych dělal, že to nevidím. A očividně víte více než já… Tak dobrá. Pomoc se mi bude hodit.“

Po mnoho následujících dní všichni intenzivně přemýšleli, co se mohlo stát. Hledali jakákoliv vodítka, stopy nebo jen náznaky něčeho nebo někoho podezřelého. Bezvýsledně. Jako by se tu nikdy nic neudálo. Všichni postupně ustali v pátrání. Měli i další povinnosti, které už dále nemohli odkládat. Sebastián byl nucen případ odložit. Alespoň prozatím. Podzim pomalu končil, ochladilo se, přišel déšť a na město padla pochmurná šeď.

Molly malovala jako divá, aby dohnala zpoždění z řešení té události. Ovšem výsledky byly uchvacující. Dokonale dokázala napodobit techniky největších malířských mistrů.
I profesor Hoggs si nemohl její práci vynachválit. Často s Molly probíral její talent a možnou budoucnost. Nabídl jí dokonce, že by pro ni zkusil získat speciální grant a podpořil ji v její vlastní tvorbě.

„Máš opravdu jedinečný talent. Už si uvažovala nad vlastní výstavou? Jednou bys mohla mít i vlastní galerii a třeba se dostaneš i do učebnic a budoucí studenti se o tobě budou na této fakultě učit. Vidím v tobě veliký potenciál. Tak ho nepromarni.“

„Nevím, co na to říct, pane profesore.“

„Tak řekni ‘vynasnažím se, Henry’ a už žádný profesor, dobře?“

„Tak já se teda vynasnažím…Henry.“ Molly se cítila velmi polichocena.

Kate po delší době sedla ke svému internetovému deníku.

*…A to je tedy důvod, proč jsem delší dobu nic nepřispěla. Navíc jsem celé dny hledala na internetu jakékoliv informace, ale nic jsem nenašla. Jako by se nic z toho neudálo. Děje se toho hodně a já jsem jen člověk, tak mě snad omluvíte. Je milé, že jste o mě měli někteří strach, jak jsem vyčetla z komentářů. Jsem naštěstí v pořádku. Teď už snad budu psát častěji, když se to všechno okolo uklidnilo. A ještě se mi ozval Greg. Že prý se mě chce na něco zeptat a jestli se můžeme zítra večer sejít. Jsem zvědavá, co to bude. Takže pac a pusu, Kate.*

Na dveře zlehka zaklepala Alice.

„Neruším?“

„Ale vůbec ne. Pojď dál a posaď se,“ usmála se na ni Kate.

„Já jen…říkala jsem si…v poslední době se vám toho hodně přihodilo. Naštěstí vše dobře dopadlo, ale přesto mi připadáš velice utrápená. Sice se snažíš usmívat, ale já vidím, že pod tou maskou spokojenosti máš veliké starosti. Řekni mi, co se děje?“

„Ty na mě poznáš snad všechno. No…sice říkáš, že vše dobře dopadlo, ale já se obávám, že to není konec ani zdaleka. Vždyť se nám nepodařilo zjistit vůbec nic. Kdo zabil Shana? Ani proč vůbec unesli Willa? Nic jsme nezjistili a teď se to pomalu zametá pod koberec. Napsala jsem to všechno alespoň do deníku, aby se na to nezapomnělo. Ale na mých pocitech to moc nezměnilo.“

„Jedna naše profesorka říká, že internetu stejně nevěří. Že si vše radši zapíše na papír. Protože na internetu stačí jeden klik a vše je pryč. Že rukou psaný text má jakési kouzlo. Je v něm kousek lidské osobnosti, který stejně jako ten papír jen tak nezmizí.“

Kate se trochu zarazila: „Co si to řekla?“

„Že co je napsané na papíře, jen tak nezmizí. Proč?“

„To je možná ono! Hledala jsem všude na internetu a nic. Ale co když je vše co potřebuji v nějaké knize! Děkuju, že si přišla. Jsi skvělá!“

Kate vyrazila do univerzitní knihovny. Od vyřešení toho incidentu s knihami měli všichni s knihovnicí i Lucií velmi přátelský vztah.

„Potřebovala bych všechny knihy popisující místní historii. Jestli se tu v minulosti neděly nějaké okultní rituály. Nebo i knihy o okultních naukách obecně. Nemáte tu něco takového?“

Knihovnice O´Brienová se na chvíli zamyslela, pak se šibaslky pousmála: „Myslím, že tu mám přesně to, co potřebuješ. Lucie, budeš tak hodná?“

Lucie se za chvíli vrátila s několika velikými knihami.

 „Tyhle knihy jsou v našem depositáři už desítky let. Kdysi je knihovně odkázal jeden pán, co tu žil. Téměř nikdo už o těch knihách neví. Doufám, že v nich najdeš to, co hledáš.“

 

„To já také. Děkuju.“

Kate začala pročítat knihy. Po několika hodinách narazila na zvláštní text týkající se dávné historie tohoto místa. 

Služebníci Démona krve – prastará sekta, jež má své kořeny až ve starém Egyptě. Tito lidé se scházeli na tajném posvátném místě vybraném pro svou polohu na křižovatkách zemských energetických čar. Zde postavili svatyni, kde každý slunovrat, při kterém je Mars ve znamení štíra, prováděli obětní rituál. Takto bylo podle odhadů obětováno v průběhu staletí až několik desítek lidí. To i díky existenci dalších sekt, které tyto obětní rituály napodobovaly.

Až na přelomu 18. a 19. století se podařilo skutečné Služebníky Démona krve zničit. Vojáci polapili členy sekty při obětním rituálu těsně před jeho dokončením. Velekněžka se podle vyprávění vojáků zoufale snažila rituál dokončit, protože tato oběť měla být tou poslední a umožnila by příchod Démona krve na náš svět. Všichni polapení členové sekty pak byli popraveni a jejich těla spálena, aby se jejich duše nemohly dostat do nového těla.

Už bylo pozdě a Kate musela knihu vrátit. Byla však rozhodnutá přijít co nejdříve zpět. Chtěla vědět více.

Další den se po dlouhé době rozjasnila obloha a na večer bylo příjemné teplo. Kate si na schůžku s Gregem vzala nové šaty a snad poprvé zkusila trochu pořešit svůj účes. Dorazila na místo setkání. Greg už tam čekal.

„Páni…vypadáš úžasně. Ty delší vlasy ti moc sluší.“

„Děkuju, jsi moc milý. Tak co se mě chceš zeptat?“

„No…víš, chtěl bych tě…teda jestli bys nechtěla…“

„Ale copak? To je poprvé, co ztrácíš řeč. To je to tak veliká otázka?“

Kate se najednou zarazila a zamyslela se. Téměř se nepoznávala. Byla najednou tak sebevědomá a jistá.

   

„Chtěl jsem se zeptat, jestli bys se mnou nechtěla jít na univerzitní Vánoční ples. Tak… konečně jsem to ze sebe dostal.“

Kate se zarazila ještě víc. Nepřeslechla se? Opravdu ji Greg žádá, aby s ním šla na ples?

„Když já nevím… Abych ti neudělala ostudu. Vždyť po tomhle touží spousta holek na univerzitě. Jsi skoro jako kapitán fotbalového týmu na střední, po kterém touží každá holka. Jen je to na vysoké. Ani neumím tančit…“

 „Tak tě to naučím. Prosím. Přece bys mi nedala košem,“ Greg nahodil prosebný výraz.

   

„Ještě nikdy jsem na plese nebyla. Teda byla jsem na maturiťáku, ale ten se dvakrát nevyvedl. A tohle je přeci jen už něco jiného…“

„Rozhodnutí je na tobě. Doufám však, že mi dáš kladnou odpověď.“

Kate přišla na kolej ponořená do svých myšlenek. Jak se má rozhodnout? Naštěstí má ještě dost času na rozmyšlenou. 
O pár dní později si v knihovně vyprosila, aby jí tu knihu půjčily domů. Večer, když si ji začala pročítat, našla mezi stránkami zastrčený vzkaz. To, co na něm bylo napsáno, jí skoro vzalo dech. V tu stejnou chvíli venku William pozoroval padat první sněhové vločky.
 

„Temnota sílí, stejně tak mráz. Zlověstný ve větru slyším znít hlas. Zima přichází,“ řekl si sám pro sebe a dýchl si do dlaní, aby si je zahřál.