Univerzitní záhady - Díl 8. - Mistr

Grace se stále snažila najít Willa. Procházela znovu celý dům i zahradu, ale nic. Zkoušela mu volat na mobil, ale stále se jen ozývalo, že číslo není dostupné. 

„Kde jen může být?“ povzdechla si utrápeně. 

Brzy jí zavolala Kate: „Grace, ahoj. Tak co? Našla jsi ho? Molly už přišla, ale sama. Říká, že ho nikde neviděla…“

„Ani mě se ho nepodařilo najít. Začínám mít obavy a mám…“

„…takové divné tušení?“ dokončila větu Kate.

„Přesně. Taky ho máš?“

„Myslím, že bychom měli zavolat policii. Sebastián to určitě prověří. Kdyby něco, tak se ozvi.“

Grace stále vrtala v hlavě jedna věc: „Jak se mohl tak rychle opít? Vždyť si sotva stihl zajít pro to pití, než se dal do řeči s Molly. A ta říká, že už sotva chodil. To se mi zdá divné…leda že… Drogy!“ 

Byl to jen takový nápad, domněnka. Ale co když je správná? Začala prohledávat místa, kde večer procházel William. Sice už asi nezjistí, kdo mu nalil to pití, ale třeba se jí poštěstí najít jeho kelímek, pokud už někdo neuklízel odpadky. Očividně ne. Byla tu spousta kelímků. Který z nich by to mohl být? Jestli to někdo měl připravené, mohl ho dávno odnést. Náhle si jednoho všimla. Byl spadlý pod stolkem v pracovně, kudy Will odcházel ven. Sotva byl vidět. To by mohl být on. Will ho v těch místech mohl upustit a kelímek se zakutálel pod stolek.

Dřepla si a vztáhla nad něj ruku. Cítila z něj Williamovu přítomnost. 

„Mám to ale štěstí,“ pousmála se.

Vzala ho do sáčku, aby nepoškodila případné otisky a rychle běžela na koleje, ať ten kelímek může co nejdříve odvézt na stanici. Jela s ní i Molly. Cestou ji obeznámila se svou domněnkou. Na stanici ihned zamířily k Sebastiánovi. Grace mu podala kelímek.

„Mohl bys to poslat na chemickou analýzu? Myslím si, že Williamovi někdo dal do pití nějaké drogy. Dost by to vysvětlilo.“

„Hned to tam pošlu. Jinak vás zatím musím zklamat. Zkoušeli jsme vysledovat Williamův telefon, ale patrně má vypnutou baterii nebo je zničený. Taky vás musím požádat o zodpovězení několika otázek. Jste teď svědky.“

Sebastián se ptal Grace a Molly na spoustu věcí. Pověděly mu o průběhu večera, co jim Will pověděl a kdo tam byl. Sebastián se zarazil u toho, co večer povídal Grace o těch dvou divných klucích.

„A nepopsal je alespoň trochu?“

„Bohužel. Jen tolik, že jeden ho asi miluje a druhý zase nenávidí.“ 

„Oba ty city mohou být velice nebezpečné,“ poznamenala Molly.

„Ale myslím, že tam byli hlavně jeho spolužáci.“

„Dobrá, zkusím se podívat, jestli některý z jeho spolužáků nemá už záznam. Snad nám ten kelímek prozradí víc… Johnsone? Odneste to na univerzitu na analýzu.“

Will zatím přemýšlel, jak by se dostal ven. Patrně byl v nějakém sklepě. Provazy byly utažené a pevné, v místnosti bylo jedno malé okno, ale s roubíkem stejně nemohl volat o pomoc. Najednou uslyšel kroky. Někdo přicházel. Klika se pohnula, dveře se s vrzáním otevřely a do místnosti vstoupila neznámá postava. Měla na hlavě masku, navíc byla tma. 

Ta postava přistoupila zezadu k Willovi, naklonila se a pošeptala mu do ucha: „Neboj, už to nebude dlouho trvat. Tvé trápení brzy skončí…jako to mé.“

Byl to mužský hlas, ale silně se chvěl. Jako by měl ten dotyčný strach, obavy.

„Proč mi to děláte? Co ode mě chcete?!“ To se Willovi honilo hlavou, ale s roubíkem v puse to nebyl schopný vyslovit. Mluvily za něj jeho oči.

„Musí to tak být. Ale bude to rychlé. Ani o tom nebudeš vědět.“

William se opět zděsil.

„On mě chce zabít?!“

Neznámý člověk odcházel, jen se ještě jednou ohlédnul na Willa. Podíval se mu přímo do očí. Williamovi v tu chvíli bleskla hlavou jedna věc. Ty oči už někdy viděl. Kdy? Kde?

Grace se na kolejích chtěla zkusit spojit s Willem tak, jako to nedávno udělala s Alicí, když ji hledali. Grace začala pronášet zaklínadlo, ale nic se nedělo. Nemohla se s ním spojit. Kate ji chytila za ruce a začala ho pronášet spolu s ní. Vyšlo to.

Grace najednou odskočila.

„Co se stalo? Povídej!“ ptala se Molly.

„Sama přesně nevím. Jako by něco bránilo navázání spojení. Byl to jen takový záblesk. Viděla jsem temný pokoj, asi ve sklepě. A cítila jsem, jak má svázané ruce a nohy. Ale než mi stačil cokoliv říct, bylo to pryč.“

„Takže jsme tam, kdy jsme byly,“ povzdechla Kate.

„Alespoň víme, že je naživu. A nemůžeš to zkusit znovu?“ zeptal se Jack.

„Možná později. Hodně mě to vyčerpalo.“

Zazvonil telefon. Byl to Sebastián.

„Přišly výsledky z laborky. Grace měla pravdu, v tom pití byly drogy.  Bohužel na kelímku byly jen Williamovy otisky. Taky jsem poslal jednoho strážníka prohledat ten dům. Na trávníku našel stopy po vláčení.“

„Víme, že William je v nějakém sklepě,“ řekla najednou do telefonu Kate.

„A to víte jak? Nebo…radši mi to nevysvětluj. Ale jak nám to pomůže?“

„No…dostala jsem takový nápad. Je to tak trochu výstřel na slepo, ale známe adresy studentů. Takže zjistíme, kteří z Williamových spolužáků bydlí v domě se sklepem. Koleje můžeme patrně vyloučit a jeho spolužačky asi taky. William je celkem urostlý…i kluk by měl problém ho odtáhnout. Takže patrně hledáme kluka, který bydlí pravděpodobně sám v domě se sklepem.“

„Vážně je to spíše výstřel na slepo, ale nic moc stejně nemáme. Dobře, prověřím to a dám vám vědět, jak něco zjistím.“

William opět uslyšel něčí kroky. Tentokrát jich přicházelo víc. Přišli ke dveřím, ale nevstoupili do místnosti. Zůstali stát na chodbě a dali se do řeči. Byli dva, oba muži. William je sotva slyšel.

„Tak tady je. Potřebujete ho ještě? Chcete ho někam převézt?“

„Ne. Svému účelu již posloužil. Mistr je spokojený.“

„A naše dohoda?“

„Své slovo držím. Je tvůj a Mistr se brzy o tvé trápení postará.“

„Kdo je ten Mistr? A co se mnou teď bude?“ honilo se Willovi hlavou.

Dveře se otevřely a do místnosti vstoupil… Shane?! Williamův spolužák! Tak proto mu byly ty oči tak povědomé! Druhý muž mezitím odešel pryč.

Shane k němu přistoupil a pošeptal mu do ucha: „Teď už budeme navždy spolu. Tak, jak to má být. Jen ty a já…“

William se bál výrazu v jeho očích. Shane najednou vytáhl nůž. Chvíli si ještě prohlížel ostří, pak opět začal přistupovat k Williamovi, napřáhl ruku a…

„Stát! Tady policie! Polož ten nůž!“

Dveře se rozletěly a v nich stál Sebastián, zbraň namířenou na Shana. Ten byl tak zaskočený, že než se vzpamatoval, měl na rukou pouta.

„Chybělo málo a mohla jsem tě ztratit. Ani jsem ti ještě neřekla, jak moc tě mám vlastně ráda…“ skočila Willovi kolem krku Molly, která se celou dobu zdála úplně klidná.
„Tohle byl už třetí dům, který jsme zkoušeli prohledat. Měla jsem takový strach.“

„I já měl strach, sestřičko moje. Strach, že snad ani nejsi člověk, ale robot, jak jsi nedávala své city najevo.“ Pousmál se Will, aby situaci odlehčil.

„Jsi blbý… Ale i tak tě mám ráda. A co bude teď?“

„Shana dám do vazby. Teď jděte domů a odpočiňte si. Ale musím vás poprosit, abyste ráno přijeli sepsat výpověď na stanici.“

Večer strávili všichni společně, aby se z toho všeho vzpamatovali. Hned ráno jeli na stanici. William jim pověděl o tom, co mu Shane pověděl, o tom druhém muži, a že se bavili o nějakém Mistru.

„To nám bude muset Shane objasnit,“ řekl Sebastián.

Zvedl se a šel k vazebním celám.

„Dobré ráno Bille. Jaká byla noc?“ pozdravil dozorce sedícího u cel.

„Klidná, jako vždy. Ani necekl.“

Sebastián udělal pár kroků, na chvíli zkoprněl, pak se rychle vrhnul do cely. Shane ležel bezvládně na zemi.

Sebastián mu zkusil nahmatat tep, pak se ohlédl: „Ten už nám toho moc nepoví. Je mrtvý! Vypadá to, že byl uškrcen.“

Bohužel mě teď také čeká studium na vysoké škole, takže nevím, kdy bude další díl. Ale doufám, že nebudete muset čekat až do Vánoc, a že to nebudu mít takhle divoké.